Augustin Bartoš

Galerie

Galerie obsahuje pouze 1 obrázek.

Osobnost Augustina Bartoše je známá zejména v oblasti speciální pedagogiky, kterou obohatil na svou dobu inovátorskými postupy a myšlenkami. Kromě toho se osvědčil jako schopný manažer. Převzal vedení Jedličkova ústavu v neutěšené finanční situaci. Ústav reorganizoval a pod jeho vedením se instituce … Celý příspěvek

Víme o nich dost?

 
Mnoho lidí žije s osobami, které mají různý druh postižení, ať už mentální, fyzické nebo kombinované. Ale je také spousta lidí, kteří s takovými jedinci nepřijdou téměř do styku.
Když se s postiženým setkáte poprvé, nevíte ani, jak se k němu chovat a jak s takovým člověkem hovořit. Přitom postačí, když mu budete naslouchat a váš přirozený instinkt vám napoví.
S tématem mentálního postižení jsme se poprvé v praxi setkaly během studia oboru caregiver (pečovatel) v našich rodných Filipínách, který jsme doplnili vyučením v oboru pečovatelské služby na střední škole v ČR.
Práce s hendikepovaným žákem ve škole má svá specifika a podle toho musíme upravit i  jejich vzdělávání. Žáci s postižením jsou mnohem vnímavější a pozornější, pokud jde o to, co jim pedagog povídá. Velmi rádi pracují s různými druhy materiálů a vytváření rozmanitých  výrobků jim pomáhá získat pocit potřebnosti a sebenaplnění. Pro konkretizaci můžeme uvést například práci s obyčejným papírem, který nabízí celou paletu možností „opracování“, jako je překládání, stříhání, muchlání, trhání, koláže, lepení, rytí do kartonů apod.
Rozvíjíme tak jemnou motoriku, posilují se svaly, potažmo celkový pohybový aparát, a  nesmíme zapomenout ani na pozitivní vliv činnosti na psychickou stránku osobnosti, která je  stejně důležitá.
Postiženého žáka můžeme také zapojit do běžných praktických činností, jako jsou péče o  prádlo, vaření, úklid, péče o domácnost, o tělo a zdraví aj. Ve všech oblastech obyčejného  života se hendikepovaní mohou v rámci svých možností uplatnit a podílet se tak na vytváření  celkového obrazu vlastního života i života svého okolí.
Řádnému zapojení do pracovního procesu brání současná legislativa, která vypočítává výhodnější invalidní důchod těm, kteří nikdy nepracovali (pokud splňují zákonem stanovené podmínky) v porovnání s těmi, kteří se během života do práce zapojili. Při invaliditě třetího stupně má totiž nárok na invalidní důchod i občan, který nikdy nepracoval. Musí splnit podmínky uvedené v § 42 zákona o důchodovém pojištění 155/1995 Sb. (věk nad 18 let,trvalý pobyt v Česku a jeho invalidita třetího stupně vznikla před dosažením 18 let věku). V takovém případě nemusí získat potřebnou dobu pojištění. Jemu se invalidní důchod vypočítává z průměrné mzdy, která je vždy vyšší, než mzda, na kterou dosáhne reálně v pracovním poměru. A pracovat byť jen jediný den po dosažení 18. roku věku znamená, že výhoda vyššího výpočtu je navždy ztracena.
Proto se většina pracovních úkonů mentálně postižených děje zejména v rámci sociálně terapeutických dílen (sociální služba), ergoterapii (zdravotnická služba), případně v rámci speciálněpedagogických terapií (školská služba).
V současné době je velmi populární a z hlediska terapeutického i úspěšné zapojit člověka  s hendikepem do péče o zvířata a rostliny, která obohacuje jeho život a přináší mu uspokojení, uklidňuje jeho mysl a rozvíjí jeho citlivost k živému a k přírodě vůbec.
Pro ,,zdravé“ lidi představují mnohé činnosti každodenní rutinu, kterou vykonávají naprosto  zautomatizovaně, bezmyšlenkovitě, ale u lidí s postižením jde u stejných činností někdy až o  nadlidské výkony, které zasluhují obdiv a úctu. To, co je pro jednoho samozřejmostí (někdy i obtěžující), je pro druhého radost.Nesmírné potěšení působí postiženému člověku například to, že něco malého uvaří a pak  nabídne k ochutnání svému okolí, nebo že namaluje obrázek či vytvoří koláž, které potom  zdobí zeď, nebo že vyšije ubrousek zkrášlující pak kuchyňský stůl, nebo jen prožívá uspokojení z toho, jak pěkně srovnal prádlo ve skříni.
K těmto lidem bychom měli přistupovat s pozorností, shovívavostí, úctou a pokorou, které si jako součást našeho života zaslouží. Filipíny nemají propracovaný sociální legislativu jako má česká republika. Osobní vztahy ke starým lidem i postiženým má však lepší lidský rozměr, než je tomu v Česku. Nevadí nám stáří ani handicap, jsme na ně zvyklí z našich širokých rodin.
Není třeba se kontaktu s postiženým vyhýbat, nebojme se mu jít naopak vstříc, protože z něj můžeme vyjít obohaceni o nový prožitek či poznatek. I my se můžeme od člověka s hendikepem něco naučit. A navíc budeme mít dobrý pocit z toho, že jsme pro druhého něco udělali už jen tím, že jsme mu věnovali alespoň chvilku ze svého života. Nic víc nás to nestojí a odměnou nám je něčí úsměv na tváři.

 

Autorky: Exseil Royo, Rowena Yanson

Inkluzivní vzdělávání

Galerie

Galerie obsahuje pouze 1 obrázek.

Inkluze se stává sporným tématem, které má kromě zastánců i své odpůrce v řadách učitelů, ale i rodičů. Zajímavý pozitivní pohled na inkluzivní vzdělávání přináší Doc. Račková z katedry speciální pedagogiky a léčebné pedagogiky Katolické univerzity v Ružomberoku.